Dámy a pánové,
srdečně Vás vítám na vernisáži výstavy obrazů paní magistry Dagmar Ryčlové při příležitosti jejího životního jubilea.
Díky pochopení paní ředitelky Petry Majsnerové jsme se dnes mohli společně sejít s naší oslavenkyní v tomto příjemném prostředí Domu zemědělské osvěty, ve slavné budově arch. Gočára na Královských Vinohradech.
A proč právě zde ?
Zdůrazňuji jméno této městské části Prahy proto, že Královské Vinohrady jsou bytostně spjaty s Dagmar Ryčlovou. V porodnici v Londýnské ulici se narodila, v Lužické a hlavně v Římské ulici vyrůstala. Její maminka byla zaměstnána ve vinohradském Orbisu a tatínek hrával v Divadle Spejbla a Hurvínka s panem prof. Skupou. Dědeček byl náčelníkem dorostu vinohradského Sokola a oboje Dášini prarodiče byli známými vinohradskými obchodníky. A právě tady, v obchodě na rohu Vinohradské třídy a ulice Anny Letenské, prožila tříletá Dášenka v náručí své babičky americký bombový nálet na Prahu na konci 2. světové války. Jen zázrakem obě přežily v troskách zříceného domu, ale ten děsivý dětský zážitek ji provází celým životem. Na Královských Vinohradech chodila také do škol, na nám. Míru a Na Smetanku do škol základních i do gymnázia v Londýnské ulici. Po absolvování Pedagogické fakulty UK pak sama na Vinohradech učila. I když ji v dalších letech osud zavál do jiných částí Prahy, vinohradským patriotem Dáša zůstala.
Dagmar je absolventkou Pedagogické fakulty UK, vystudovala obor matematiku
a výtvarnou výchovu. Při studiu na fakultě na ni měli nejsilnější vliv skvělí lidé prof. akademičtí malíři Zdeněk Sýkora a Cyril Bouda i nezapomenutelný teoretik výtvarného umění prof. Jaromír Uždil. I když matematiku učila Dagmar ráda, celý svůj profesní život se věnovala výtvarné tvorbě dětí a stala se postupně špičkovou učitelkou a metodičkou Výtvarné výchovy a vedla praxi studentů Pedagogické fakulty UK jako fakultní učitelka Výtvarné výchovy. Měla jsem možnost sledovat, jak výtvarné práce jejích žáků putovaly po obvodních, pražských, celostátních i mezinárodních výstavách, měly úspěch a často byly hodnoceny cenami. Později jako ředitelka základní školy v Petrovicích, ale zejména v Letňanech věnovala velkou pozornost právě estetickým předmětům, často ve školách odstrkovaným otloukánkům – výtvarné a hudební výchově, kde se děti kultivují, citově obohacují a prožívají radost z vlastní tvořivosti.
A nemohu pominout ani další jedinečnost letňanské ZŠ gen. Fajtla, kterou byly časté besedy a setkávání veteránů 2. světové války s dětmi. Historie se tady neučila ze strohých textů učebnic, ale živě, od přímých účastníků. Obohaceny byly obě strany: děti, které napjatě poslouchaly válečné zážitky a učily se z nich, i staří pánové, kteří se ve svých obavách o naši budoucnost přesvědčili, že mají před sebou zvídavé a zdravé děti a že ze současné mladé generace nevyrůstají jen povrchní konzumenti. Za tuto úzkou spolupráci byla Dáše udělena medaile za zásluhy od letců čs. západní armády Královského letectva Velké Británie. Ministerstvo školství jí udělilo medaili Komenského za celoživotní práci ve školství.
Po roce 1990 se Dáša angažovala i společensky: je jednou ze zakladatelů profesní Asociace výtvarných pedagogů a dlouhá léta aktivně pracovala ve výboru. Asociace vůbec poprvé sdružila pedagogy všech stupňů škol, od mateřinek po vysoké školy, přináší informace z oboru, ukázky metodických přístupů a koncepcí a výměnu zkušeností. Organizuje společná setkání pedagogů z celé republiky. A právě tato početná setkání často hostila ZŠ gen. Fajtla v Letňanech za obětavé a náročné organizace ředitelky Dáši a jejího učitelského sboru včetně školních kuchařek.
A nemohu nevzpomenout oblíbených poznávacích zájezdů po Česku i po zahraničí, které Dáša s paní docentkou Danou Pickovou každým rokem několikrát obětavě organizují pro kantory.
Přes všechny tyto aktivity a úspěchy Dáša vždy viděla největší smysl svého života ve svých dvou dětech, Alici a Ondřejovi, kteří jí dělaly radost a vracely jí lásku. V soukromí se s ní osud nijak nemazlil, ale děti jí byly vždy největším štěstím a nadějí. V současné době je to právě dcera Alice se svou rodinou, ve které má Dáša velikou oporu.
Ale vraťme se k výstavě. Jak už bylo řečeno, Dáša se celý svůj profesní život věnovala dětské výtvarné tvorbě. Na nějaké vlastní výtvarné projevy jí věru nezbyl čas. Teprve teď, když omezila své aktivity, může se konečně věnovat svým zálibám. Navštěvuje výtvarný kurs pro seniory pod zkušeným vedením pana Petra Kožíška amaluje si pro radost. Zajímá ji reálný pohled na přírodu, sleduje portrét i figuru, ale nejbližší je jí abstraktní vyjádření. Tady se nejvíc ozývá vložené semínko zájmu prof. Zdenka Sýkory ze studentských let. Dáša vidí svět optimisticky ve výrazných čistých teplých barvách. Nejraději se vyjadřuje malbou. V malířském rukopisu pevných tahů poznáváme temperamentní a cílevědomou osobnost.
Tato výstava není tematická a nemá umělecké ambice. Skromně předkládá výsledky výtvarné tvorby, která vzniká z vnitřní potřeby, z radosti a pro radost. Myslím si, že to v dnešním rozbouřeném světě není málo.
Když jsme před 10 lety slavili v Grebovce Dášiny 70tiny, ptali se mnozí zvědavě – Jak to ta Dáša dělá, že nestárne?
Když nás před 5 lety pozvala na vernisáž své 1. veřejné výstavy obrazů do Podskalí, ptali se mnozí s úžasem – Jak to ta Dáša dělá, že nestárne?
Letos slavíme Dášiny 80tiny a tentokrát se ptáme už s neskrývanou závistí – Jak to ta Dáša dělá, že nestárne?
Odpověděla by určitě stručně: Prostě dělám!
Dáša totiž ví společně s moudrým panem Svěrákem, že
dělání, dělání všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék.
Gratuluji k narozeninám i k výstavě
Zdena Synecká.